Anglické postřehy českýma očima

Před několika málo lety bývala Monika Knox-Crawfordová stálicí v týmu trenérského dua Kubových. Do rodinné stáje v Mladém Smolivci chodila pomáhat již v dobách, kdy si leckteré malé slečny ještě hrají s panenkami. Na sklonku roku 2006 se jako rodilá Angličanka rozhodla sbírat zkušenosti s dostihovými koňmi ve své domovině a v Čechách jsem ji vídala jen výjimečně. Jenom když přijela na dovolenou. Opět ke koním, jak jinak…

Rok se s rokem sešel a usměvavá a stále dobře naladěná blondýnka brouzdala paddockem při letošním derby dni ve společnosti svého oblíbence El Hadjiho, kterého doprovázela do Ceny Auto Hase. Osmiletý matador záhy jedničkový sprint po krásném souboji se svým bratrem Ediggiem po tuhém boji o krk vyhrál….

 

 

Nestárnoucímu El Hadjimu věnuji první otázku. Jak se ti líbil jeho výkon?

 

Hadji předvedl s vydatnou pomocí Filipa Minaříka naprosto jedinečný výkon. Dokázal, že i ve svém věku stále stačí mladším soupeřům a hlavně má neuvěřitelně bojovné srdíčko. Neustále mě pozitivně překvapuje, obdivuji ho a smekám před ním.

 

 

 

Zpět k našemu tématu. Tedy k Tvé práci v anglických stájích. Jak s odstupem času hodnotíš své rozhodnutí odjet do neznáma?

 

V létě 2006 jsem se svým tehdejším přítelem byla dva měsíce v Anglii u George Charltona (pozn. u něhož nejednoho úspěchu dosáhl Jan Faltejsek). Když jsem se nedostala na vysokou školu, rozhodla jsem se, že pokud se chci  naučit něco více o dostihových koních, měla bych se do Anglie vrátit. Řeč mi nedělala problémy a navíc jsem tam měla zázemí – babička a část mojí rodiny ve Velké Británii žije. Zpětně uznávám, že to byl naprostý krok do neznáma a měla jsem z toho trochu strach, hlavně proto, že jsem si práci našla přes inzerát na internetu. Nechtělo se mi opustit teplíčko domova, chybí mi samozřejmě česká část rodiny, přátelé a koníci. Ale je to skvělá zkušenost a dalo mi to hodně. Svého rozhodnutí tedy nelituji.

 

Jak vzpomínáš na své první působiště v Lambournu, kterým byla od ledna 2007 Parsonage Farm trenérky Joanne Davis? 

 

 

Začátky byly těžké. Během prvních dvou týdnů jsem si několikrát říkala, že dám výpověď a vrátím se domů. Práce tam byla složitější, než na jakou jsem byla zvyklá doma. Očekávalo se ode mne mnohem více. Bolelo mě celé tělo, byla jsem k smrti unavená a přesto jsem musela podávat stále lepší a lepší výsledky. Zní to možná hloupě, ale ze dne na den se to zlomilo a začala jsem si to užívat. Joanna (kdysi jezdívala parkury) měla všechny koně dokonale vychované. Bylo to úplně jiné než doma, například mě překvapilo, jak byli koně hodní v dopravním provozu, a to i ti dvouletí. Byla na nás hodně přísná, všichni koně se museli správně nést na otěži a nesměli caplovat – to považovala za nevychovanost. Jestliže doma (myšleno ve Smolivci) jezdíme všechny koně na obyčejné uzdečce, na nejjednodušším udidle, bez nánosníku, u ní se zkoušely všechny druhy udidel a nánosníků, od křížového až po hackamore. S čím jsem se v Čechách také nesetkala v takové míře jako u ní, jsou sonografie nohou a plic. Například nám klisna krvácela po dostihu a Joanne jí ihned nechala udělat sono plic. Hodně často k nám také jezdil doktor prohlížet koním záda.

Jak na tebe zapůsobila oblast The Lambourn Valley, která je nazývána „Údolím dostihových koní“?

 

Takové označení přesně vystihuje atmosféru v okolí. Je to koňský ráj. Všude je cítit určitá pospolitost, i když jsou v zásadě všichni rivalové. Většina lidí a trenérů si vychází vstříc, vidět je to třeba v zapůjčování soukromých cvalovek.

 

 

Po krátké letní přestávce v Čechách jsi zamířila do městečka Billingshurstu v hrabství West Sussex.  Máš odtud nějaké zvláštní poznatky?

 

Ve stáji Lawrence a Carrie Wellsových platilo zásadní pravidlo – kůň musí umět zaběhnout dobrý čas (zhruba 1:21,00min). To ovšem nebylo pokaždé zárukou kvality a úspěchu. Měli tam dvě cvalovky ve tvaru poměrně úzkého mílového oválu (kde jsou zároveň postavené steeplechase skoky) a 1.400m dlouhý kopec, vysypaný červeným pískem s gumou. Na můj vkus je až moc prudký a nedají se na něm chodit rychlé práce, protože se koním nedaří vycválat bez problému až nahoru. Někdy se rychlé práce odehrávaly na louce, ale nezkušenost některých koní s nerovností terénu v tak rychlém tempu jsem odnesla dost nepříjemným pádem a zraněnou čelistí. Po tréninku chodili koně do výběhu. Práci nám usnadňoval kolotoč a ve špatném počasí jsme nepohrdli krytou halou. Jenže výsledky z dostihů nebyly uspokojivé a já si uvědomila, že jen marním čas a že čtyři měsíce tady strávené nebyly vlastně k ničemu. V prosinci 2008 jsem se vrátila do Lambournu.

 

 

Tvůj přestup do renomované stáje Charlieho Manna nebyl úplně jednoduchý. O kvalitách koní, jezdců i stájového personálu svědčí fakt, že si tě Charlie nejprve otestoval v sedle, než tě zaměstnal. Jak „přijímačky“ probíhaly?

 

Tohle místo mi zařídil kamarád Kevin Tobin, který pro Charlieho nejen pracuje, ale také jezdí dostihy. Do Whitcoombe House Stables jsem dorazila v půl sedmé ráno. Byla jsem tam ten den jenom jezdit, jinak bych začínala už v šest. Kevin mi všechno ukázal, seznámil s head-ladem Jeremym a připravil sedlo a uzdečku a už jsem sedlala pro první lot  koně jménem Caged Tiger (mimochodem týden poté v dostihu doběhl na druhém místě). Vyjížděli jsme ještě za tmy a všichni museli mít přes bundy žluté vesty. První lot nás jezdilo asi dvanáct. Zaklusali jsme asi 500 metrů do kopce, otočili se a zaklusali dalších zhruba 200 metrů zpátky po rovině. Cvalovka Kingsdown Gallops je hned vedle stájí, má 5 furlongů a krásný, velmi kvalitní polytrackový povrch. Cválali jsme dvakrát a Caged Tiger byl krásně vychovaný, užila jsem si to. Poté se koně krokují tak na kilometrové štaci a pak se vrátí zpátky do stáje. Následovala půlhodinka odpočinku na čaj nebo kávu. V druhém lotu jsem jezdila koně jménem Celibate, toho si určitě vybaví každý pozorný příznivec Velké pardubické, protože do ní byl hlášený, ale nakonec nestartoval kvůli měkké dráze. Je to sice starší pán, ale pořád má pěknou sílu! Tentokrát nás jezdilo mnohem méně, někteří odcestovali s koňmi na dostihy. Oba loty odjezdil i Charlie a cestou ze cvalovky si se mnou přišel popovídat. Měla jsem pocit, že je rád, že jsem Češka (všeobecně je našinec v těchto končinách vítaným pomocníkem pro svou skromnost a pracovitost) a příjemně jsme si popovídali o Velké. Končili jsme v půl jedné, ale všechno tak rychle uteklo! Snad proto, že jsem byla naprosto unešená, všechno proběhlo v naprostém klidu a pohodě. Okamžitě jsem se rozhodla k Charliemu nastoupit.

 

 

Čtenáře určitě bude zajímat, jak vypadá království vítěze Velké pardubické z roku 1995, kterého jako prozatím poslední Brit dosáhl s ryzákem It´s A Snipem.

 

Stáje jsou krásné, jsou to čtyři budovy, dvě po patnácti a dvě po deseti boxech. V jejich těsné blízkosti je několik výběhů, a ty jsou pravidelně používané. Všechno je dokonale upravené, nikde ani smítko. Kancelář i sedlovna jsou nové, čisté a moc pěkné. Koně stojí na pilinách, krmeni jsou senem a granulemi. Nejpoužívanější cvalová dráha je hned vedle stájí, ale najdete tam ještě spoustu dalších. V areálu je také jakási jízdárna na skákání a na krokování koní před vlastní prací.

 

 

Dokonce i naším tiskem před časem proběhla zpráva, že „důchodce“ It´s A Snip hledá nového majitele, u kterého by svůj koňský život důstojně dožil. Našel ho?

 

Tak to netuším. It’s A Snipa jsem nikdy osobně nepoznala a mluví se o něm jen zřídka, třeba když jedeme na dostihy. Naše „travelling head“  Chrissy Barnard, řidička kamionu, která se zároveň stará o hladký průběh celého dne na dostizích, ráda vypráví a vzpomíná na staré časy.

 

 

Kolik koní se ve stáji průměrně pohybuje?

 

Charlie loni přistavěl další 10ti boxovou stáj, takže kapacita nyní čítá 60 koní. Ovšem musím odečíst důchodce Celibata, poníka pro děti a provozáka Jacka. Vlastně jsme tuto sezónu ani neměli v tréninku více než 45 koní, v ostatních boxech stáli jen zranění koně.

 

 

Při tomto počtu koní se nabízí následující otázka. S jakou pravidelností Charlie všechny své svěřence stihne prohlédnout, zkontrolovat?

 

Charlie vidí všechny koně ráno v tréninku. Jakmile skončíme s veškerou prací, tak si je rád odpoledne ve stáji obejde. Každého koně jednotlivě si s hlavním stájníkem prohlíží. Každému koni dá bonbónek Polo, sáhne mu na nohy a o každém chvíli pohovoří. Někdy to dělá i čtyřikrát týdně.

 

 

A personální obsazení stáje?

 

Noel Fehily je náš stájový žokej, jenže se v průběhu sezóny vážně zranil a nejezdil od února. Na týden se vrátil k ježdění v tréninku, posléze se ale musel podrobit další operaci ramene. Účinkování v dostizích odhaduje až na říjen letošního roku. Zastupovali ho tedy jiní jezdci, máme šikovného žáka Petera Toola, který ovšem v dostizích od Charlieho zatím nedostal takovou příležitost, jakou by si zasloužil. Přesto několikrát vyhrál a vícekrát se umístil, druhých míst nastřádal již dost. Peter Toole jezdí ráno v práci, ale většinou v průběhu dopoledne odjíždí na dostihy. Paul Moloney a Daryl Jacob jsou profesionální jezdci, kteří k nám chodí ve čtvrtek skákat. Takže především oni dostávali příležitost v dostizích. Občas Charlie také využil Timmyho Murphyho či Sama Thomase. Dříve nám jezdíval i Dave Crosse, Charlie z něho před lety „udělal“ šampióna amatérů. V sezonách 07/08 a 08/09 pro Charlieho jezdil dost koní, držel pozici stájové dvojky. Pak se ale neshodli kvůli odjezdění několika dostihů.

Personální obsazení se čas od času mění, head lad (hlavní stájník) je již třetí sezónu Jeremy Young, stejně jako sekretářka, jeho manželka Bridget. Chrissy Barnard a její zástupce Daniel Havle zajišťují přepravu koní na dostihy, oba jsou ve Whitcoombe House Stables u Charlieho mnoho let. Podle zpráv, které mám, nás tady do další sezóny kromě výše zmíněných zůstává jen pět: já, Keiran Watson (amatérský jezdec, do dostihu ho Charlie jen stěží posadí), Charlie Duckworth (asistent head lada), Iffy Hussain (yardman) a Lesley (yardmanka). Ještě nesmím zapomenout na „starého“ osmdesátníka Dona. Chodí  ráno vykydat několik koní a odpoledne čtyři vyčistí.

 

 

 

Strávila jsi u Charlieho dvě celé sezóny. Která byla z pohledu výsledků ta lepší?

 

Určitě ta předchozí – tedy rok 2008 a přelom 2009. Zaznamenali jsme 63 prvenství (a 1 na rovině). Potěšilo zejména vítězství v Kingmaker Novices Chase v Sandownu (Gauvain), vítězství v listed dostihu v Cheltenhamu a Grade 2 v Uttoxetteru (Hows Business). Za zmínku stojí i dvě 2. místa v Hennessy Gold Cupu v Newbury (Air Force One) a pri Cheltenhamskem Festivalu (Moon Over Miami). Jednoduše řečeno - co běhalo, to vyhrálo nebo šlo moc dobře, koně zůstali zdraví a tak ve stáji nechyběla dobrá nálada.

Sezóna 2009 a přelom 2010 - to bylo bohužel o něčem jiném. Sice jsme dosáhli na 37 triumfů, ale poté, co nám zchromli všichni ti dobří (Hows Business, Gauvain, Shining Gale, Wendel), onemocněl zbytek nějakou virózou. Kromě kašlání se to na nich moc neprojevovalo, ale jednalo se o dlouhý léčebný proces. Odebírání krve každý druhý den, sona plic, všude se muselo dezinfikovat. Myslím, že zůstali zdraví jen 3 koně. Pozměnili jsme systém tréninku, ale koňským nohám to vůbec nepomohlo. Například hodně klusali po silnicích a také nosili každý den (i v rychlé práci) gumové průvlečky, které jim stahovaly hlavy dolů a nutily je váhu přenést na přední nohy. Zchromlo nám za sezónu asi 25 koní.  Někteří koně byli výše v handicapu a proto byli nuceni chodit v lepších dostizích, na které v ten moment neměli. Možná, že Charlie nekoupil na dražbách tak kvalitní mladé koně, jací se mu vydařili v předešlém roce.   

 

 

Který z vašich koní je ve stáji ústřední hvězdou a těší se největší pozornosti?

 

To by asi měl být Air Force One. V roce 2008 vyhrál Grade 1 v Punchestownu, druhé místo obsadil v Hennessy Gold Cupu. Ukazoval se dobrým koněm, ale pak si zranil záda a na předchozí výsledky nenavázal. Na konci minulé sezóny odešla jeho stálá jezdkyně Eilidh Grant a zdá se mi, že mu chybí. Dlouho se chystal na svůj první start v sezóně 2009/10, vrátil se z „dovolené“ z Irska pohublý a bolavý. Po dobrém 3. místě v Aon Chase v Newbury jsme si mysleli, že se vrátil do své dřívější formy. Bohužel se tak nestalo, v následujících startech shodil jezdce, poté upadl a nakonec byl zastavený. Nyní je u majitele v Irsku a my se těšíme, že se na příští sezónu vrátí lepší.

Moon Over Miami býval hvězdou stáje. Byl to moc dobrý kůň. Složitý na trénování, ale stál za tu dřinu. Poslední sezónu ale nechtěl utíkat. Podstoupí operaci s dýcháním. Všichni si myslí, že to je jeho zásadní problém. Jenže já mám pocit, že už se mu prostě a jednoduše nechce. Po startu zběsile utíká, ale po třech skocích to „zabalí“ a když kolem něho procválá kůň, tak se zastaví úplně. Zkoušeli blinkers, beránky, podvázat jazyk. Bez úspěchu.

Shining Gale by byl letos asi náš nejlepší kůň, je to moc dobrý skokan s velkým srdcem. Jenže se v dostihu v Haydocku vážně zranil. Špatně odskočil, uhodil se do břevna a zlomil si kost těsně nad kopytem. S tímto zraněním zvládl ještě 14 překážek, o hlavu dostih vyhrál, ovšem nyní již 7 měsíců stojí v boxe. Zatím není jasné, jestli se někdy vrátí do dostihového provozu.

 

 

A Tobě se vryl do srdíčka který?

 

Mojí srdeční záležitostí je Hows Business. Starala jsem se o ni a také ji jezdila. Nikdo si nemyslel, ze z ní něco bude. Podobně jako u El Hadjiho, když byl malý. Hows Business má největší uši, ale také největší srdce, které jsem kdy u dostihového koně poznala. Podle mého osobního pocitu mohla klidně atakovat pozici nejlepší klisny v Anglii na proutěnkách. Do doby, než zchromla. Nyní by se měla vrátit do plného tréninku a čekají ji těžké skoky.

Air Force One je zrzavý bručoun, starám se o něho a užijeme si spolu hodně legrace. Pravidelně vyhrává soutěž o nejlépe upraveného koně na dostizích, protože je opravdu krásný. Jenom ze sebe často nevydá všechno (a někdy raději vůbec nic). Ale díky němu jsem se podívala na velké dostihy. Dvakrát do Irska, jednou do Punchestownu na Festival, kde jsem ho dokonce jezdila na dráze den před dostihem, a podruhé do Down Royalu.

Watamu Bay byl letos také jedním z mých oblíbenců. Velice milý v boxe, ovšem dost nepříjemný pod sedlem. Zpočátku se neustále stavěl a převracel. Ale společně jsme tento nešvar překonali. Při prvním běhání skončil druhý a poté dvakrát vyhrál. V Cheltenhamu při Festivalu doběhl ve středu pole, což lze u tak nezkušeného koně označit za úspěch. Na těžkých skocích bude moc dobrý.

Mr Biga mají ve stáji rádi všichni. Je naprosto bezproblémový na ježdění a navíc perfektní skokan. Jezdit jsem ho začala asi měsíc po loňské Velké pardubické a v tréninku mi zůstal na celou sezónu. Vyhrál velký dostih v Sandownu. Má rád, když si může dělat, co chce. Proto si spolu tak dobře rozumíme. V dostihu ještě nikdy nevyhrál s profesionálem, pouze s amatéry nebo žáky.  

Dorothy´s Friend je desetiletý a v důsledku neustálých zdravotních problémů běhal pouze třikrát. Není to superstar, ale mám ho ráda. Je spíše mrzout, nemá moc rád lidi. Po chlapech kope a kouše je, nestojí na sedlání a nedá se chytit. Já se o něho starám dva roky a mohu si s ním dělat, co chci.

Pětiletý Voltigger Hill, já ho přezdívám „Tiggy“ nebo „Velký tlustý tygr“, je nejhůře stavěný kůň, kterého jsem kdy viděla. Ale všechny nás překvapil. A.P. McCoy na něm vyhrál rovinu pro překážkové koně a velice se mu líbil. Byl také třetí, a to o 7 délek, za budoucím vítězem Cheltenhamského Bumperu. Já ho jezdila asi proto, že byl velký a tlustý a špatně se hýbal a nechtěl chodit na cvalovku. Bohužel také zchroml. Ale je mladý a za rok se do tréninku vrátí.

 

 

Počátkem dubna, v termínu, kdy se v Anglii neběhají nikde dostihy, pravidelně pořádáte Den otevřených dveří. Jak taková akce pro širokou veřejnost vypadá?

 

Je to taková Lambournská tradice a všichni ji mají rádi. Pokaždé na ni přijde hodně návštěvníků. My začínáme ve stáji jako ve všední den, odjezdíme jeden lot a pak upravíme stáje. Diváci začínají chodit o půl deváté. Prohlédnou si koně - sami nebo nás požádají o doprovod. Tak to chodí asi ve všech místních stájích. V jednu hodinu se stáje zavírají a návštěvníci se přemístí na louku na začátku Lambournu. Tam se odehrávají různé akce. Začíná se přehlídkou slavných koní. Náš Celibate se účastní každým rokem. Letos tam byli předváděni např. Looks Like Trouble (vítěz Gold Cupu 2000) nebo současní hrdinové jako Binocular, Punjabi a Barber’s Shop. Poté většinou následuje skákání, kterého se zúčastní nejlepší žokejové (McCoy, Dunwoody, Francome, atd.). Tito jezdci si poté přesednou na poníky a skáčí parkury. Následuje „přetahovaná“ - žokejové versus trenéři. Vše končí přehlídkou psů a dalšími zajímavostmi. Všude jsou stánky s jídlem a drobnostmi. Letos strašně pršelo, kromě přehlídky musely být všechny ostatní akce zrušené, protože terén byl nebezpečně kluzký. Když se ale počasí povede, je to moc hezký den!

 

Přejeme mnoho dalších nezapomenutelných zážitků a těšíme se na další poznatky z kolébky turfu.

 

………………..

Text: Marcela Klingorová

Foto: autorka a archiv Moniky Knox-Crawfordové